Co následovalo
Navečer se děti vrátily do Ablandins. Jako omluvu, že se nepřišel odpoledne nechat zkontrolovat hospodářem, Maximin uvedl: „Pane, nepřišel jsem, protože jsme s Mélanií potkali Krásnou Paní, která s námi dlouho mluvila.“ – „Dobrá, pojďme se na to zeptat Mélanie k Praovým.“
Statek Praových byl hned v sousedství. Babička Praová stála na zápraží. Maximin se jí hned zeptal: „Matko, neviděla jste Krásnou Paní, celou zářící, jak se vznáší nad údolím?“ Za několik okamžiků se všichni členové rodiny Praovy shromáždili v kuchyni a Maximin znovu vyprávěl, co zažili, a to francouzsky (!) i nářečím. Mélanie, pro kterou museli nejdříve dojít do chléva, všechno do detailu potvrdila. Stařenka Praová vyhrkla: „Děti určitě viděly Pannu Marii, protože jedině ona má v nebi Syna, který vládne!“ Vzápětí se zeptala zetě, jestli po tom, co slyšel, bude nadále pracoval v neděli. Nazítří, v neděli, byly děti přivedeny k panu faráři. Ten ještě před mší všechno vyslechl a byl hluboce dojatý.
V tentýž den o tom všem vyprávěl z kazatelny, rozechvělý až k slzám. Zpráva se rozšířila jako blesk. Zneklidněný starosta se rozhodl, že hned odpoledne půjde nahoru do Ablandins, aby oba pasáčky na místě vyslechl. Avšak Maximin, který skončil svoji službu u Pierra Selma, se už mezitím vrátil do Corpsu.
Pan starosta pak ztratil celý večer tím, že se pokoušel přemluvit Mélanii, aby všechno odvolala. Sliboval, vyhrožoval, pokoušel se za cenu dvaceti franků koupit její mlčení. Ničeho však nedosáhl. „Paní mi přikázala, abych to říkala, tak to budu říkat!“
Téhož večera Jean-Baptiste Pra, Pierre Selme a jejich soused Jean Moussier, na které celá věc silně zapůsobila, dostali dobrý nápad: zapsat slova Panny Marie tak, jak jim je Mélanie nadiktuje. Díky těmto třem horalům existuje první písemný záznam o událostech v La Salettě, obsahující Mariino poselství. Nese datum druhého dne po zjevení a podpisy všech tří mužů.
V pondělí sešel pan starosta do Corpsu, aby se vyptal Maximina. Domů se vrátil přemožen chlapcovou jistotou, opravdovostí a neochvějností. Jeho výpověď se koneckonců perfektně shodovala s tím, co vyprávěla malá pasačka.
Komise, jíž předsedal grenobelský biskup, se seznámila se všemi výsledky vyšetřování, vyslechla obě děti i lidi zodpovědné za jejich výchovu a ponechala prostor všem, kteří měli jakékoli výhrady. Její úsudek byl přesvědčivý: „Děti nebyly oklamány, ani neklamou. I kdyby chtěly podvádět, nebyly by schopny si něco takového vymyslet.“ Biskup byl o pravosti zjevení přesvědčen již roku 1847. Nicméně velmi rozvážně pokračoval ve shromažďování informací a v konzultacích další čtyři roky. V této době již ve vyšetřování pokračovali i další lidé.
Na tomto místě připomeňme sice neoficiální, ale přesto významné práce dvou knězů, otce Lagiera, který pocházel z Corpsu (únor 1847), a otce Lamberta z Avignonu (květen 1847).