Popis zjevení

Od začátku 19. století zaznamenaly dějiny církve několik mariánských zjevení:

1830 – Francie, Paříž, kostel na ulici du Bac, Panna Maria se zjevuje Katharině Labourové, která od ní dostává „zázračnou medailku“
1846 – Francie, La Saletta, Panna Maria se zjevuje Maximinu Giraudovi a Mélanii Calvatové
1858 – Francie, Lurdy, Panna Maria se v období od 11. února do 16. července osmnáctkrát zjevuje Bernadettě Soubirousové a prosí o modlitbu a pokání
1871 – Francie, Pontmain v Mayenne, Panna Maria prosí o modlitbu za mír, a to v období prusko-francouzské války (1870 – 1871)
1917 – Portugalsko, Fatima, Panna Maria se zjevuje třem dětem a vybízí k modlitbě a obrácení
1932 – Belgie, Beauraing, Panna Maria se opakovaně zjevuje pěti dětem a vyzývá k modlitbě a obrácení
1933 – Belgie, Banneux, Panna Maria se jako „Matka ubohých“ zjevuje osmkrát dvanáctiletému děvčátku

Proč zjevení?

Církev až po dlouhém a pečlivém bádání uznala pouze několik zjevení za pravá. Můžeme se ptát, proč dochází k novým zjevením. Potřebujeme je vůbec? V Ježíši Kristu jsme přece dostali plnost Božího zjevení. To On zjevoval lidem po celý svůj život, co znamená být člověkem, a současně ukazoval své božství („Já a Otec jsme jedno.“ /J 10,30/ „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ /J 14,9/)
Přesto církev potvrdila několik soukromých zjevení. Přistoupila k tomu jen v případě, když nás zjevení přibližují ke Kristu našemu Spasiteli. Vždy je však důležitější slovo Boží zjevené skrze Písmo svaté než tato zjevení! Celé zjevení Panny Marie v La Salettě je pouze připomenutím a zdůrazněním Božího slova z Bible.

Dvě chudé děti

Koho si Matka Boží volí, aby se mu zjevila? Obvykle to jsou chudí lidé. V La Salettě dvě děti Maximin Giraud a Mélanie Calvatová. Maximinovi bylo 11 let. Jeho otec, pan Giraud, byl kolářem v Corpsu. Byl to člověk, který ve svém životě nepotřeboval Boha, ani po dlouhá léta nechodil do kostela. Po smrti své první manželky, matky Maximina, se oženil podruhé, ale manželství nebylo příliš šťastné. Maximin byl odkázán sám na sebe. Škola tehdy nebyla povinná, proto do ní Maximin nechodil a už vůbec na náboženství. Většinu svého života trávil hrami a pasením koz. Jeho přirozená nezodpovědnost a roztěkanost se jednoho dne stala příčinou úhynu zvířete, které měl na starost.

Proto když 14. září 1846 Pierre Selme, hospodář z Ablandis (jedné ze 13 osad obce La Saletta), prosil pana Girauda, aby mu jeho syn vypomohl jeden týden s pasením dobytka, ten velmi váhal. Nakonec se dal přesvědčit a Maximin se odebral spolu s Pierrem Selmem do Ablandins. Právě zde se Maximim setkává, poprvé 17. září 1846, s Mélanií Calvatovou. Stejně jako on se narodila v Corpsu, ale byla o čtyři roky starší než Maximin.

Stejně jako on nechodila do školy, a tedy ani na výuku náboženství. Proto nebyla připuštěna k prvnímu svatému přijímání. Její otec, pan Mathieu, zvaný Calvat, byl dřevorubcem, pod jeho rukama se kmeny proměňovaly na trámy a prkna. Při velké nezaměstnanosti a početnosti jeho rodiny, která měla devět členů, musel hledat další možnosti výdělku. Právě proto musela Mélanie od dětství pracovat. Nejčastěji pracovala jako pasačka v okolí Corpsu, např. v Sainte-Luce, Quet-en-Beaumont a dalších osadách. Po celé září roku 1846 sloužila v rodině Praových v Ablandins.

I když děti pocházely z jednoho městečka, neznaly se. Jejich cesty se spojily až 17. září v Ablandins. 18. září hlídaly svá stáda na stejném kopci. Mélanie byla spíše uzavřená, zato Maximin byl výřečnější, a proto především on hledal způsob jak se s ní seznámit. Melánie se zapojila do rozhovoru až ve chvíli, když jí Maximin řekl, že pochází z Corpsu. Společné téma je sblížilo a v závěru dne se děti dokonce dohodly, že následujícího dne půjdou na pastvu spolu a vystoupají až na štít hory.

19. září 1846.

Za celé dopoledne se nestalo nic zvláštního. Děti pásly stáda a přitom si našly čas i na hru. V poledne, jako obvykle, přivedly krávy k potoku. Říkalo se mu „pramen pro zvířata“ (nachází se pod současným mostem vedoucím k hotelu na La Salette). Pak vystoupaly i se zvířaty o něco výše na úpatí hory (dnes se tam nachází místo večerního průvodu). Vydaly se ale ještě výš (nyní se zde nachází cisterna na vodu), k „pramenu pro lidi“, pramenu bohatému na vodu (právě proto je dnes tento zdroj využíván pro potřeby poutníků a hotelu). Tady se nasvačily a pak sešly k obvykle vyschlému pramenu, kterých je na horách mnoho. Voda z něj vytékala jen na jaře a po větších deštích. Pro zajímavost uvádím, že dva dny po zjevení pramen „ožil“ a voda z něj prýští nepřetržitě dodnes, a to i když nastanou suchá léta. Tam děti asi na půl hodiny usnuly. První se probudila Mélanie a vzápětí se dala do křiku: „Kde jsou naše krávy?“ Ze dna doliny neměly dobrý výhled do okolí, a proto se rychle vydaly po úpatí na štít hory, směrem k jihovýchodu. První kvapně vystoupala Melánie, za ní běžel Maximin. Na hoře však všechny starosti rychle zmizely, protože dětem svěřená stáda klidně ležela na louce. Mélanie se chtěla vrátit na místo odpočinku pro košík s jídlem, který nechaly na kamenné lavičce. Když se nacházela v polovině cesty, plna úžasu a strachu zůstala stát jako sloup. Tam, kde před chvílí ležely, uviděla velkou ohnivou kouli. Znovu křičela na Maximina: „Pojď se rychle podívat na to velké světlo!“ Ten se k ní rychle připojil a také viděl tu podivuhodnou věc. Děti potom řekly: „Svítilo to tak, jako by slunce spadlo na zem.“ Maximin se po chvíli překvapení vzpamatoval a vzrušeně přikazoval: „Drž svou hůl! Pojď! Pojď jako já! Jestli nám něco udělá, dostane na pamětnou.“

Ohnivý kotouč se otáčel, zvětšoval se a pak se otevřel a uvnitř děti zpozorovaly postavu Krásné Paní – tak se děti vždy vyjadřovaly o Matce Boží. Žena seděla schýlena, s lokty opřenými o kolena, s hlavou položenou v dlaních. Vypadala, jako by klesala pod tíhou hlubokého zármutku. Maximin potom povídal: „Myslel jsem si, že to je nějaká matka z Valjoufrey, kterou děti vyhodily z domova a která se přišla vyplakat do klidu hor. Měl jsem chuť jí říct, aby už neplakala, že my jí pomůžeme.“

Taková podoba Matky Boží není obvyklá. Sochy nebo obrazy většinou představují Marii jako Vítěznou. V La Salettě se ale Maria ukazuje jako starostlivá, trpící Matka. Zde je možné připomenout skutečnost, kterou děti neznaly. Před II. vatikánským koncilem (1962 – 1965) se slavil třetí zářijovou neděli svátek Panny Marie Sedmibolestné (dnes připadá svátek Panny Marie Bolestné na 15. září) a v hodinu zjevení v La Salettě, v sobotu 19. září, církev zpívala při nešporech: „Hleďte, jakým množstvím slz je zalita tvář Panny Marie. Pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest moje, ta která mi byla způsobena. Slzy se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil.“ (srov. Pláč Jeremiáše 1). Ale děti o tom nevěděly…

Nebojte se

Děti nevěděly, kdo je ta zářící, plačící paní. Najednou Krásná Paní vstala. Děti se nehnuly z místa. Řekla jim nejprve francouzsky: „Přistupte blíže, mé děti, nebojte se; jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu.“ Děti nerozuměly přesně jejím slovům. Francouzština sice pro ně nebyla zcela cizím jazykem, ale v okolí Ablandins se tehdy mluvilo pouze nářečím.

Ale její hlas, ten zněl jako hudba, uváděly potom děti. Najednou zmizel všechen strach, děti seběhly po úpatí dolů a přistoupily ke Krásné Paní, která jim také vyšla několik kroků vstříc. Nyní stály tak blízko, „že by nikdo mezi nimi a Krásnou Paní nemohl projít“ – řekl potom Maximin. Děti z ní nespouštěly oči a ona nepřestávala plakat. Krásná Paní byla vysoká a celá zářila. Její oděv připomínal úbor prostých žen zdejšího kraje – dlouhé šaty, kolem pasu převázaná zástěra, přes ramena šátek překřížený a svázaný za zády, na hlavě čepec.

Její hlavu korunoval věnec z růží, které také lemovaly její šátek a zdobily její boty. Nad jejím čelem zářilo silné světlo připomínající diadém. Kolem ramen visel velký řetěz a na druhém, menším řetězu (kolem 25 cm) byl zavěšen zářící kříž. Děti potom uváděly, že celé světlo vycházelo právě z toho kříže a ozařovalo celou Krásnou Paní. Na koncích ramen kříže bylo vidět kladivo a kleště. Jakoby Matka Boží chtěla opakovat po sv. Pavlovi: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1 Koryntián 2,2) Zve nás, abychom zvolili mezi kladivem, symbolem hříchu, který ukřižoval a neustále ukřižovává Ježíše, a kleštěmi, symbolem obrácení a osvobození od utrpení. Tento kříž dostatečně mluví o tom, čím je poselství z La Saletty.