Smysl Poselství
Soukromá zjevení nepatří k článkům víry. Jsou znameními, nad nimiž je třeba uvažovat a která je třeba rozlišovat. Člověk je může přijmout i odmítnout. Avšak v každém případě je třeba dostatečných informací, vyváženého úsudku a jasné víry. A právě to je cílem církve, když ústy příslušného biskupa potvrzuje, že nějaké soukromé zjevení „v sobě nese všechny známky pravosti a že věřící mají oprávněné důvody uznávat je za nepochybné a pravé“. Je důležité pochopit Mariin úmysl. Proč přichází do zapomenutého místa uprostřed hor? Co chtěla říci lidem tehdejší doby? A jaký má význam pro nás dnes? Toto poselství není jednoduché a člověk, který se s ním setkává poprvé, mu nemusí porozumět a může ho jednoduše odmítnout. Zkusme proto ještě jednou slova Mariina poselství projít, přijmout je a uvěřit jim.
1. Panna Maria používá nářečí – jazyk těch, kteří ji poslouchali. Mluví o jejich strastech a jejich těžkém životě, životě lidí vesnického kraje v Alpách. Proto okamžitě dobře pochopili její poselství. Ale není tím řečeno, že poselství bylo určeno pouze jim. Ona mluví „k celému svému lidu“. Když se komise ptala Mélanie: „Kdo to je ten celý lid?“, odpověděla: „To jsou všichni lidé.“ Mluví k celému lidu nejen v době zjevení v La Salettě, její slova jsou aktuální dodnes.
2. Maria mluví jazykem Bible. Poselstvím prostupují slova nebo celé věty z knih prorockých. Abychom pochopili celý smysl poselství, je třeba se vracet k Bibli.
3. Poselství Panny Marie je vystoupením prorockým, které je podle Písma svatého posláním od Boha. Není předpovídáním budoucnosti nebo neštěstí. Prorok mluví jménem Hospodina. Když Maria v poselství uvádí „dala jsem vám šest dnů k práci…“, neříká, že Ona nám dala, ale hovoří o Bohu. Všichni, kdo znají Písmo svaté, rozumí tomuto způsobu vyjadřování proroků v první osobě jednotného čísla.
Dříve než promluvila Panna Maria slovy, představila se dětem i nám celou svou osobností. Maria, Matka Ježíšova i Matka naše, ozářená světlem Vzkříšení, je sama celá světlem. Jas její tváře byl tak silný, že Mélanii oslňoval a Maximin jí nemohl pohledět do tváře. Stejně jako oděv Kristův na hoře Proměnění zářily i její šaty: čepec, šaty, zástěra i šátek na ramenou.
Všechna záře vychází z velkého kříže, který nosila Panna Maria na hrudi. Svým zjevením v La Salettě pokračuje Maria v poslání, které jí bylo svěřeno pod křížem: „trpět“ pro nás, aby nás mohla zrodit k víře.
Po obou stranách kříže jsou připevněny nástroje umučení: kladivo a kleště. Kolem ramenou Krásné Paní visel těžký řetěz, biblický symbol hříchu a lidské nespravedlnosti. „Člověk je sám v sobě rozdělen. To je také důvod, proč se nám celý lidský život, individuální i kolektivní, jeví jako dramatický zápas mezi dobrem a zlem, mezi světlem a tmou. Navíc člověk vidí, že vlastní silou není schopen nápor zla doopravdy přemoci, takže se každý cítí jakoby spoután řetězy.“ (II. vatikánský koncil, Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, č. 13)
Šátek Krásné Paní byl lemován různobarevnými růžemi, které jakoby zdvojovaly řetěz. Stejné růže korunovaly ve světelném diadému její hlavu a zdobily také její boty. Je to opravdový růženec: z našich lidských poutí na kříž a z kříže, pak k nekonečné radosti a slávě! „V lidu plném slávy jsem zapustila kořeny, v podílu Hospodinově, v jeho dědictví. Vyrostla jsem … jako keře růží v Jerichu.“ (Sír 24,12-14a)
Těm, kdo jsou vnímavější pro řeč symbolů, vypovídá postava i šat Panny Marie vše o Kristu ukřižovaném a vzkříšeném, o roli Matky věřících, o našich zápasech, o našem odmítání Boha i o našem každodenním životě, který je třeba neustále proměňovat.
Krásná Paní přišla, aby nám toto všechno připomněla ve svém poselství. Všimněme si také, že se Maria prostřednictvím malých pasáčků obrací k celému „svému lidu“ a připomíná kolektivní rozměr naší víry. Každý z nás je povolán Bohem jako jednotlivec, ale také do lůna Božího lidu.
„Plakala po celou dobu, co s námi mluvila! Opravdu jsem viděl, že jí tečou slzy, tekly a tekly.“
Slzy Panny Marie v La Salettě zároveň připomínají slzy, které prolila na Kalvárii, jsou znamením její neutuchající starosti o nás. Připomínají nám závažnost našich vin, naší lhostejnosti i nutnost našeho obrácení. Slzy Matky Boží i Matky lidí vypovídají o tom, jakou důležitost máme přikládat tomuto poselství.
„Když byla (Maria) vzata do nebe, neopustila tento spasitelný úkol, ale nadále nám získává dary věčné spásy svými mnohonásobnými přímluvami. Ve své mateřské lásce se stará o bratry svého Syna, kteří dosud putují na zemi a ocitají se v nebezpečích a nesnázích, dokud nebudou uvedeni do blažené vlasti.“ (II. vatikánský koncil, Konstituce o církvi Lumen gentium, č. 62)
Nebojte se! To je základní věta. Výzva zmrtvýchvstalého Ježíše, když se zjevoval apoštolům (srov. „Tu jim Ježíš řekl: ‚Nebojte se. Jděte a oznamte mým bratřím, aby šli do Galileje; tam mě uvidí.‘“ /Mt 28,10/). Tato slova použije hned na počátku svého působení i papež Jan Pavel II.: „Nebojte se, vy věřící, ukazovat světu svoji víru. Není potřeba se bát Boha, bát se, že On může vejít do našeho života, že má moc ho změnit, ale nechat se Jím vést…, měnit svoje staré zvyky.“
VELKÁ NOVINA – slova zcela totožná s těmi, která slyšeli pastýři v noc Božího narození: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (Lk 2,10)
Věta velmi charakteristická pro biblický výklad poselství. Maria nám více než sto let před koncilem říká o „Božím lidu“. Přichází nás vytrhnout z duchovního individualismu (tj. mám jen jednou svoji duši, která potřebuje spásu, každý ať se stará sám o sebe, víra je mou osobní záležitostí…). Připomíná, že jsme všichni členy jedné Boží rodiny a neseme zodpovědnost nejen za sebe („Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu.“).
„NEUPOSLECHNOUT“ můžeme nahradit výrazy nepodrobit se, nepodřídit se. Kdo by se chtěl podřídit někomu, nebo někoho poslouchat? Maria připomíná ideu z evangelií, že všechno v lidském životě nachází smysl a naplnění v Ježíši Kristu, Bohu, který se pro nás stal člověkem. „Až mu bude podřízeno všecko, pak i sám Syn se podřídí tomu, kdo mu všecko podřídil, a tak bude Bůh všecko ve všem.“ (1. Korintským 15,28) V té jedné větě z listu sv. Pavla Korintským se setkáváme hned třikrát se slovem „podřídit se“! Čemu se máme vlastně podřídit? Podřízením Bohu se podřizujeme lásce a pokoře, pravdě a službě. Podřízení se Lásce a Pravdě nemůže nikoho omezit, může jen člověka vyvést na svobodu. Druhý vatikánský koncil nám říká, že Slovo Boží, skrze které se všecko stalo, se samo stalo tělem proto, aby dokonalý Člověk spasil všechny a všecko v sobě sjednotil (II. Vat. koncil, Lumen Gentium 45). Maria upozorňuje, že Boží lid odmítá plnit Boží vůli, odmítá sjednotit se s Bohem. Je to odmítnutí, které přináší těžké následky.
RÁMĚ MÉHO SYNA. Těmito slovy Maria přivolala obraz Boha z Bible. Je to ale šokující obraz, protože Boží rámě je v Bibli představované jako spasitelné: „Proto řekni Izraelcům: Já jsem Hospodin. Vyvedu vás z egyptské roboty, vysvobodím vás z vašeho otroctví a vykoupím vás vztaženou paží a velkými soudy.“ (Ex. 6,6) V Novém zákoně sv. Lukáš napsal: „Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně.“ (Lk 1,51) Tohle rámě, spasitelné, plné moci, vidíme na kříži, který visí na srdci Marie při zjevení.
Maria se zjevuje jako ta, která první uvěřila, jako Matka církve: „…musím ho neustále prosit…“ Své úsilí, které pro nás vyvíjí, vyjadřuje slovy: „Už tak dlouho za vás trpím. Ale vy na to nedbáte.“ Ona pláče, modlí se, snaží a trpí – vše pro svůj lid. Prosí nás, abychom jí pomáhali: „I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla.“ Tak se odvolává na slova sv. Pavla: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Koloským 1,24)
Neděle.
Maria přesně vysvětluje, jakým způsobem odmítáme plnit Boží vůli. Připomíná sedmý den, o kterém Písmo svaté říká, že „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ (Gen 2,2-3)
Rok 1846 stojí kdesi na počátku průmyslové éry, kdy např. v dolech pracovaly ženy i děti, třeba i mladší deseti let, celý týden po 12 hodin denně! Maria připomíná, že sedmý den je pro člověka, aby se zastavil, odpočinul si a nenechal se ovládnout prací. Člověk si musí uvědomit, že není malou součásti průmyslového stroje, ani zvířetem, ale že je lidskou bytostí stvořenou k božímu obrazu, bytostí povolanou k zmrtvýchvstání s Kristem – k tomu je určena neděle. Celý týden slouží k práci, k zajištění podmínek k životu, ale neděle je Dnem Páně a ten patří Bohu.
Jméno Syna.
V době Mariina zjevení v La Salettě bylo běžnou praxí nechodit do kostela na mši svatou a v řeči používat Boží jméno. Takto veřejně byla projevována neúcta k Bohu. Tam na vesnici v horách to všichni dobře znali. Také v tomto případě Maria odkazuje na slova Bible: „Opět posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi pronárody, jméno, které jste vy uprostřed nich znesvětili. I poznají pronárody, že já jsem Hospodin, je výrok Panovníka Hospodina, až na vás ukáži před jejich očima svou svatost.“ (Ezechiel 36,23; srov. také Ez 20,8-14; 39,7) V Novém zákoně Ježíš dostává „jméno nad každé jméno“ (Flp 2,9). Skutky apoštolů říkají ústy sv. Petra: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12) A co se i dnes děje s Božím jménem? V jakých souvislostech ho vyslovujeme my dnes?
Rozpoznávat události.
V další časti poselství nás Maria zve, abychom se podívali kolem sebe. Tehdy, ale i dnes. Nejprve k okolnostem provázejícím rok 1846: zkažená úroda – shnilé brambory, hrozny a ořechy. Na Vánoce farář z Corpsu, pater Mélin, informoval písemně biskupa, že brambory už nejsou k dostání ani za cenu zlata. V dalším roce nastane obdobná situace v celé Evropě, zvláště v Irsku, což se stalo příčinou hromadné emigrace do Ameriky. Královna Viktorie se k tomu s velkým zármutkem vyjadřovala ve svých promluvách. Historik G. Duby poukazuje na vážnou krizi v zemědělství slovy, která jsou podobná těm z poselství.
Mají události z roku 1846 význam pro nás dnes? Co dělá svět proti bídě, proti válkám, které zabíjejí stovky tisíc lidí? Podle UNICEF z těchto důvodů umírá každý den 40 tisíc lidí. Když se člověku ze života vytratí Bůh, jestliže člověk zapomene, že On je Otec, pak nevnímá hodnotu života ostatních. Pochopme Marii, která pláče a chce nás na to upozornit: „Ale vy na to nedbáte.“
„Jestliže se lidé obrátí, …“ Obrácení! Nalezení Boha, právě v tom spočívá smysl poselství z La Saletty. Vrátit se k Bohu, dát Jej na první místo v životě, najít znova Jeho přítomnost v každém člověku, potom „…kamení a skály se promění v obilí a brambory se samy zasadí do země.“ Tyto dvě věci jsou neoddělitelné.
Znamená to, že je možné najít způsoby, jak řešit problém bídy a hladu ve světě. Poselství zase ukazuje na Písmo svaté: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře.“ (Izajáš 11,6-9) V Novém zákoně Ježíš řekne: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33) Všechny prostředky, které nám Maria nabízí, směřují k Bohu, tudíž i k našim bratřím.
Nejprve modlitba: „A vy, děti moje, vykonáváte dobře své modlitby?“ – „Ne, Paní, nevalně!“ odpověděli Maximin a Mélanie. Panna Maria přesně ví, že jsme unavení z práce, že nemáme čas, že se neumíme modlit. Proto říká: „Nebudete-li mít čas, pomodlete se alespoň Otčenáš a Zdrávas.“ Tyto základní modlitby křesťanství vyjadřují základní potřeby každého člověka, jsou prosbou o každodenní chléb, dobré vztahy mezi lidmi, osvobození od zla. Modlitba „Zdrávas“ nám pomáhá žít ve spojení s tou, která první uvěřila. Ale ona prosí: „Budete-li moci, modlete se více.“
Modlitba je nutná pro každého člověka. Měli bychom se modlit kdykoli, nejen ve chvílích, kdy se to od nás očekává. Sv. Pavel píše: „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte.“ (1 Te 5,16-17) Je to možné? „Modlitbu“ můžeme chápat i v širším smyslu: jako dobrý skutek, který nás spojuje s Bohem. Je otázkou, zda svými modlitbami přispívám i já k naplnění poslání církve.
Po modlitbě Maria mluví o eucharistii: „V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto.“ Zanedbávání náboženské praxe nikam nevede, nemůže rozvíjet naši víru, nemůže ji posílit. Svatý Pavel píše: „Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.“ (Řím 10,17) Zvěstování, to znamená Slovo Boží, které člověk slyší. Kde bude slyšet SLOVO BOŽÍ, když ne v kostele při mši svaté? Je pro nás mše nezbytná? Vatikánský koncil říká: „Eucharistie je pramenem a vrcholem křesťanského života.“ Je potřeba ztotožnit se s Církví, patřit do ní a spolu s ní velebit Boha. Dále, pokud jsem účasten na eucharistii, je otázkou, co mi dává? Dává mi tolik, nakolik se otevřu, nakolik se do ní zapojím a jak hluboce ji prožívám. Zkuste mluvit o eucharistii s člověkem, jemuž tato svátost nic neříká, zkuste mu popsat své pocity, svou víru a milosti, které dostáváte. Tak zjistíte, nakolik je hodnotná vaše účast na mši svaté.
Další slova Panny Marie jsou silná: „V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi.“ Nad tak expresivním vyjádřením se asi pozastavíme. Snad někoho napadne, že Matka Boží by neměla takto mluvit… Ale i v Novém zákoně nacházíme na třech místech zmínku o psech (srov. Mt 7,6; 15,26; Mk 7,27). Věta Marie je výtkou, kterou chtěla poukázat na chudé ve světě, aby se právě nejchudší stali našimi bratry. Tím určitě upozorňuje na pravý význam pokání a Velkého půstu. V době příprav na Velikonoce jsou pořádány ve světě postní sbírky, abychom alespoň trochu mohli pomoci nejpotřebnějším. Mají být z toho, co si člověk odřekne v duchu pokání.
V závěru zjevení Maria dokonce dvakrát vyzývá: „Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu.“ Evangelia také končí výzvou k misiím. Pokud jsme přijali radostnou zvěst evangelia, pak si ji nemáme schovávat sami pro sebe. Máme jít a předávat ji dál. Uvědomujeme si, že ve chvíli svatého křtu a potom ještě silněji skrze biřmování jsme posíláni do světa, abychom v našem okolí působili jako apoštolové, jako misionáři?
Modlitba, eucharistie, půst, misie. Nepožaduje se od nás moc? Ano, ale cesta k Bohu – lásce – vede právě tudy. Zdá se nám snad, že v těchto slovech není cítit Boží lásku? Ale jeho láska nás obklopuje, neopouští nás, jenom my se jí musíme učit vnímat. To pochopil pan Giraud… Abychom to pochopili i my, je potřeba si připomenout událost z 20. září 1846.
Pierre Selme odvedl Maximina k otcovi do Corps. Právě byla neděle, ale nikdo by nenašel pana Girauda v kostele. Jako vždy seděl v hospodě. Pierre Selme vyprávěl o čerstvých událostech z La Saletty. Všichni měli velkou legraci z toho, že malý Giraud viděl nějaké zjevení! Jejich posměch až urazil pana Girauda, který se chvatně odebral domů, aby synovi zakázal cokoli podobného ještě někomu někdy vyprávět. V průběhu následujících dní, kdy za Maximinem začalo chodit množství lidi, mu otec dokonce vyhrožoval: „Jestli okamžitě nepřestaneš vyprávět o zjevení, nechám tě zavřít ve sklepě jen o chlebě a vodě.“ To, že myslel svá slova vážně, potvrdil ještě několika pohlavky. Maximin se ale k otci otočí a nesměle mu řekne: „Víš, taťko, Ona ale také mluvila o tobě.“ Teprve nyní, vůbec poprvé, chtěl pan Giraud vyslechnout celé poselství. Když Maximin vyprávěl, vzpomněl si pan Giraud na jeden den roku 1845, kdy procházel krajem v okolí Coin, mezi Drac a Sézia, aby nakoupil dříví u jednoho hospodáře. Ten ho před rozloučením přivedl na své pole, aby mu ukázal, jak se kazí obilí. Bylo to přesně tak, jak uváděla Panna Maria.
„Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?“ Obilí se rozpadalo v prach. Pan Giraud na tu událost nezapomněl… Když se otec se synem vraceli domů „…a byli asi jen půl hodiny cesty od Corpsu, otec ti (Maximinovi) dal kousek chleba se slovy: ‚Tu máš, synku, jez letos chleba, neboť nevím, zdali ho bude kdo jíst napřesrok, bude-li se obilí takhle kazit.‘“ Nikdo to nemohl slyšet, na cestě byli jen oni dva. Slova ho proto šokovala! Náhle Maximinův otec zjistil, že se Bůh ani na chvilku nepřestal zajímat o jeho život, že byl stále přítomen, i když on už dávno na Boha zapomněl. Bůh není jako přísný soudce, který vyčítá a trestá, že Giraud nechodí na mši svatou, že se nemodlí a nepostí!!! On byl stále přítomný jako starostlivý otec rodiny, kterému dochází chleba pro rodinu.
Biblický Bůh je ten, který mluví s Mojžíšem: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem… Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi…“ (Ex 3,7-10) V Novém zákonu mluví Ježíš např. k Natanaelovi: „Dříve, než tě Filip zavolal, viděl jsem tě pod fíkem.“ (J 1,48b) Tyto věty dokládají, že Bůh je přítomný v životě každého člověka!!! Přítomný „na každé cestě v okolí Corpsu“!
Než pan Giraud cokoliv přijme, potřebuje si vše nejprve potvrdit, ověřit. Poslal proto svou manželku na horu zjevení, aby měl jistotu, že si syn vše sám nevymyslel. Ani s tím se však nespokojil a sám se vydal za několik dnů s Maximinem na horu, aby se přesně dozvěděl, jak zjevení probíhalo. Když se zde napil vody z pramene, který vytryskl po zjevení, byl vyléčen z astmatu. To byl první velký zázrak, k němuž došlo na hoře La Saletta. Večer po návratu do vsi chtěl jít okamžitě ke zpovědi. Žena se mu to snažila rozmluvit: „Je pozdě. Copak budeš otravovat faráře v noci? Jdi až zítra.“ Nakonec se vydal ke zpovědi brzy ráno, kdy ještě nikdo nebyl v kostele. Ale nejen to. Zůstává i na slavení eucharistie a přijímá Tělo Páně. Od tohoto jitra až do konce života patřila ranní mše svatá a přijímání do rozvrhu každého Giraudova dne. Když se mu ostatní chlapi posmívali, se smíchem odpovídal, že musí dohnat to, co zmeškal za celý svůj život, když se mu neděle nelišila od ostatních pracovních dnů.
Pokud jsme už pochopili smysl poselství z La Saletty, můžeme si zapamatovat pouze ten příběh z okolí Coin. Objevíme, že Bůh nás miluje, nikdy na nás nezapomíná. Objevíme, že On je Otec, plný dobroty, trpělivosti pro nás osobně, ale i pro celek lidstva. To my potřebujeme otevřít oči a nalézt Jej v každodenních událostech. Maria pláče, protože nechceme Boha, pláče, protože odmítnutí přináší neblahé následky. Ona se s tím nemůže smířit, protože také Ona nás má ráda. Přichází, protože věří, že se můžeme vrátit k ozdravujícímu pramenu Života, k Bohu plnému soucitu s námi. Právě to přišla sdělit 19. září roku 1846. Lidé v okolí La Saletty to dobře pochopili. Začali ji nazývat Matkou Boží, Smiřitelkou hříšníků. Později vzniklo hnutí Bratrství Matky Boží, Smiřitelky. Smiřitelka – to je klíčové slovo k pochopení Panny Marii z La Saletty.
Poselství je možné chápat ve třech významových rovinách:
VIDĚT A ROZUMĚT (srov. Mt 13,13)
„Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.“ (l Kor 2,2)
Pojďme se hlouběji nad zjevením zamyslet:
„Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se!“
„Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu.“
„Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna.“
Co přinese obrácení.
Modlitba, eucharistie, půst, misie.
Na základě portálu http://www.saletyni.pl,
a knih: M. Schlewer „Wybierajcie życie“, Kraków 1999;
„La Salette. Průběh zjevení a smysl poselství“, Kostelní Vydří 2003,
Zpracoval a přeložil Ryszard Kurasiewicz, MS, korektura mgr Renata Špačková.