Poselství

Krásná Paní promluvila ke dvěma pasáčkům. Později řekli: „Hltali jsme její slova. Plakala po celou dobu, co s námi mluvila!“ Vyslechněme si nyní její poselství ve znění, jak nám je předaly děti:

„Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se! Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu. Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna. Je tak silné a těžké, že ho už déle nemůžu udržet. Už tak dlouho za vás trpím. Nemá-li vás můj Syn opustit, musím ho neustále prosit. Ale vy na to nedbáte. I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla. Dala jsem vám šest dnů k práci, sedmý den jsem si vyhradila pro sebe, ale lidé mi jej nechtějí dopřát. Proto je paže mého Syna tak těžká. Rovněž ti, co jezdí s vozy, nedovedou klít, aniž by do toho nemísili jméno mého Syna. Tyto dvě věci tolik zatěžují Jeho rámě. Zkazí-li se sklizeň, pak vaší vinou. Ukázala jsem vám to loni na bramborách, ale vy jste si z toho nic nedělali. Ba naopak. Když jste nacházeli zkažené brambory, kleli jste a brali jste nadarmo jméno mého Syna. Budou se kazit dál a letos o Vánocích už jich nebude.“

Slovo „brambory“, „pommes de terre“, však vzbudilo Mélaniinu pozornost, protože brambory se v místním nářečí nazývají „las truffas“ a slovo „pomme“ má ve zdejším nářečí pouze význam „jablko“. Obrátila se proto k Maximinovi, aby jí to vysvětlil. Avšak Krásná Paní ji předešla:

„Ach, děti moje, vy nerozumíte francouzsky, počkejte, povím vám to jinak.“

A Krásná Paní totéž pověděla dětem v jejich nářečí, užívaném v okolí Corpsu: „Si la récolta se gasta, é i re qué per vous aoutrés. Vous l’ai’ou fa véiréľan passa per las truffas …“

A pokračovala dále: „A quéou qua dé bla…“

„Kdo má obilí, ať ho ani nerozsévá. Všechno, co zasejete, sežerou červi, a vzejdou-li z něho nějaké klasy, při výmlatu se rozpadnou v prach. Nastane veliký hlad. Dříve než nastane, malé děti mladší sedmi let budou dostávat zimnici a budou umírat v náručí osob, které je budou chovat. Ostatní budou trpět hladem. Ořechy se zkazí, hrozny shnijí.“

Krásná Paní mluvila dále, ale najednou ji slyšel pouze Maximin. Mélanie sice viděla pohyb rtů, ale nic neslyšela. Za nějakou chvíli ji zase slyšela pouze Mélanie, zatímco Maximin si pohrával se svým kloboukem a koncem své hole posouval kamínky, protože tentokrát neslyšel nic on. Krásná Paní svěřila každému z nich tajemství. Poté její slova vnímaly opět obě děti:

„Jestliže se lidé obrátí, kamení a skály se promění v obilí a brambory se samy zasadí do země. A vy, děti moje, vykonáváte dobře své modlitby?“

„Ne, Paní, nevalně!“ přiznali oba pasáčci.

„Ach, děti moje, je nutné modlit se každý večer a každé ráno. Nebudete-li mít čas, pomodlete se alespoň Otčenáš a Zdrávas. Budete-li moci, modlete se více.

V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto. A v zimě, když nevědí, co s časem, chodí do kostela, jen aby si tropili posměch z náboženství. V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi.

Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?“

„Ne, Paní, neviděly“, odpověděly ihned.

„Ty však, mé dítě (Maximine), jsi je přece jednou musel vidět, se svým otcem u Coinu. Muž hospodařící na tom pozemku pravil tvému otci: ‚Pojďte se podívat na mé obilí, jak se kazí.‘ Vy jste tam šli, tvůj otec pak vzal dva nebo tři klasy do rukou, třel je v dlaních a ony se rozpadly v prach. Když jste se potom vraceli a byli jste asi jen půl hodiny cesty od Corpsu, tvůj otec ti dal kousek chleba se slovy: ‚Tu máš, synku, jez letos chleba, neboť nevím, zdali ho bude kdo jíst napřesrok, bude-li se obilí takhle kazit. ‘“

„Ach, ano, Paní, opravdu tomu tak bylo!“ odpověděl Maximin. „Teď si na to vzpomínám. Před chvílí jsem si na to vůbec nevzpomněl.“

Krásná Paní skončila svou řeč znovu francouzsky:

„Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu.“

Pak se Krásná Paní přiblížila a děti ji nechaly projít mezi sebou. Jedním krokem překročila potůček a ubírala se dále, aniž by se ohlédla, a opakovala:

„Nuže, mé děti, povězte to všemu mému lidu!“

Vše bylo řečeno. Krásná Paní vystoupila po klikaté stezce na vrchol pahorku zvaného „Malý“ (dnes je na této stezce posta­vena křížová cesta), kde se vznesla do výše asi jednoho a půl metru. Děti, které za ní běžely, se postavily před ni. Krásná Paní nejprve pohlédla k nebi, potom k zemi. Pak se obrátila k jihovýchodu a „začala splývat se září, jež ji obklopovala“, nejprve hlava, ramena, pak pomalu celé tělo. Maximin už neviděl nic než růži, která zdobila její botu. Chtěl ji utrhnout, ale jeho dlaň zůstala prázdná. Ohnivá koule zmizela a Mélanie se první odvážila přerušit mlčení: „Třeba to byla nějaká veliká světice?“ – „Kdybychom to bývali věděli dříve,“ odpověděl Maximin, „mohli jsme ji poprosit, aby nás vzala s sebou.“ Děti nerozpoznaly, s kým se to v horách setkaly.