Mélanie Calvatová - Misionáři Saletini v České Republice

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Mélanie Calvatová se narodila v Corpsu 7. listopadu 1831 v početné rodině. Otec Petr Calvat, známý především jako dřevorubec, přijímal i jinou práci, aby mohl uživit rodinu. Matka Julie Barnaudová porodila svému manželovi deset dětí. Mélanie byla čtvrtá v pořadí. Rodina byla tak chudá, že rodiče posílali občas děti žebrat. Proto také Mélanie už odmala pásávala krávy nejen sousedům, ale i v blízkém okolí. Od jara až do konce podzimu roku 1846 pracovala u Jeana-Baptisty Praa v Ablandisu, v osadě blízko La Saletty. Soused Praových se jmenoval Pierre Selme. Právě on si najmul na pouhý týden Maximina za nemocného pasáka. Narozdíl od Maximina byla Mélanie velmi uzavřená a málomluvná. I když obě děti bydlely v Corpsu, neznaly se, neboť Mélanie často pobývala mimo městečko. Ani jeden z nich nemluvil francouzsky, ale pouze nářečím. Nechodily do školy, ani na náboženství. Neuměly číst, ani psát. To, co děti ještě spojovalo v den zjevení, byla jejich chudoba. Mélanie podobně jako Maximin neměla doma příliš lásky a rodinného tepla. Otec byl vždy něčím zaměstnán, matka obklopena dětmi a domácími pracemi. Děti byly chudé nejen proto, že neměly peníze, ale především proto, že neměly pochopení, lásku a vzdělání, neprožily radostné dětství.

Mélanie znala svůj domov a rodinu pouze v době zimních měsíců. Stále pobývala někde u cizích lidí, často spala v chlévě spolu s dobytkem, který hlídala. Není proto divu, že byla uzavřená do sebe. "Odpovídala pouze ano, nebo ne," řekl o ní hospodář Jean-Baptiste Pra. Když jí ale byly kladeny otázky týkající se zjevení, odpovídala ochotně a otevřeně.

Čtyři roky bydlela u Sester Boží Prozřetelnosti, avšak chyběly jí schopnosti k učení. Od listopadu 1847 měla její představená obavu, že Mélanie využívá slávu, kterou jí přineslo zjevení (jak bylo dříve zmíněno, lide nevěděli, jak se mají chovat k dětem, které byly svědky zjevení). Proto grenobelský biskup odmítl její žádost o řeholní sliby. Nejprve se měla naučit křesťanské pokoře.

Naneštěstí Mélanie naslouchala lidem, kteří jí přinášeli víru v lidová proroctví, teorie skoro-apokalyptické a skoro-mystické. Jimi byla poznamenána po celý život. V Mélaniiných hlásáních se proplétaly její sny a představy s poselstvím z La Saletty. Těmito občas podivnými proroctvími se chtěla vypořádat s lidmi, kteří ji ublížili nebo s nimiž měla problémy. Asi byly i reakcí na ponížení, které prožívala ve svém dětství a mládí.

V roce 1854 biskup Ginoulhiac napsal: "Proroctví, která se připisují Melánii, nejsou pravdivá, nejsou od Boha. Nemají s událostí v La Salettě žádnou souvislost. Jsou pozdější než zjevení." Dále biskup píše: "Dětem byla ponechaná plná svoboda, aby mohly potvrdit, nebo popřít pravdivost poselství. Ony ale nikdy nezměnily obsah poselství z La Saletty." Totéž prohlásil biskup 19. září 1855 na hoře La Saletta. Bohužel Mélanie i nadále předkládala své prorocké představy, a to i za pomoci tak známého člověka, jakým byl Lev Bloy, který začal formovat hnutí "mélanistů". Vychází ze zjevení v La Salettě, ale zároveň používá těžko přijatelné Mélaniiny vize. Obsahově jsou její předpovědi náboženským projevem, ale v praxi nemají nic společného s učením církve a s posláním z La Saletty. Opouští se v nich pevnost křesťanské víry, kterou Mélanie deformuje v duchu svých představ a bezovocných vizí.

V roce 1854 se dostala Melánie díky knězi z Anglie do ostrovní země. V dalším roce vstoupila do kláštera ke karmelitkám v Darlingtonu. Ale zase udělala pouze časové řeholní sliby a v roce 1860 odsud odjela. Její další pokus o řeholní život je spojen se Sestrami Lítosti v Marsilii. Po krátkém pobytu v jejich klášteře v Kefalinii (Řecko) přešla opět ke karmelitkám v Marsilii a pak na chvíli k Sestrám Lítosti. Po několika dnech strávených v Corpsu a na hoře v La Salettě se rozhodla přestěhovat se do Itálie do Castellamare blízko Neapole, kde žila sedmnáct let. Tady sepsala svá "tajemství", která v různých verzích obíhají svět dodnes, a také řeholní řád pro případný vznik její vlastní kongregace. Je třeba říci, že Mélanie několikrát žádala o souhlas s tiskem různých svých brožur, ale ani jednou ho neobdržela. Odvolávání se mélanistů k autoritě biskupa Lepideho, a to až do dnešní doby, je neoprávněné.

Později se Melánie objevila na jihu Francie v Cannes, za chvíli v Chalon-sur-Saóne, kde stále hledala pomoc pro založení kongregace. Soudní cestou, za pomoci kanovníka Brandta z Amiens, se snažila získat souhlas biskupa Perrauda z Autunu. Svatý stolec však potvrdil odmítavá slova biskupa.

Roku 1892 se Mélanie vrátila do Itálie, kde bydlela v okolí Lecce a pak v Messině na Sicílii (pozval ji tam kanovník Annibale di Francie). Po nějaké době se objevila na faře v Diou v Allier u faráře Combe, který měl zájem o různá proroctví. Tady dopsala svou autobiografii, která je však více prací beletristickou, v níž představuje sebe samu téměř zázračným a mystickým způsobem.

Různá Mélaniina poselství, která si vymyslela a vydala pod záštitou La Saletty, opravdu neměla nic společného s tím, co říkala spolu s Maximinem večer po zjevení a během nejbližších let po zjevení. Kdykoli se jí někdo ptal. třeba i po letech, na událost z 19. září roku 1846, Mélanie se v okamžiku měnila v chudou dívku z vesnice, o které nikdo před zjevením neslyšel. Vždy opakovala slovo za slovem celé poselství stejně jako Maximin po celý život úplně stejně, jako je vyslovili v prvních dnech po zjevení.

V závěru neklidného života se Melánie opět vrátila do Itálie, do Altamury u Bari. Zde zemřela 14. prosince roku 1904. Odpočívá v hrobce pod mramorovou deskou, na které je zobrazena Matka Boží z La Saletty, jak přijímá chudou pasačku do nebe. Po celý svůj těžký život zůstala Mélanie chudou a pobožnou, věrnou poselství z La Saletty.

Pramen: www.saletyni.olsztyn.pl,
www.saletyni.pl
Se souhlasem webmastera.

© Misionáří Saletini
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky