Kostel sv. Ludmily - Misionáři Saletini v České Republice

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Kostel sv. Ludmily


Kněžna Ludmila, světice původem ze Pšova,
a její kostel na Mělníce


Kněžna Ludmila, první česká světice, pocházela z hradiště Pšov, které bylo předchůdcem hradu Mělník a později i stejnojmenného města. Se svým manželem, českým knížetem Bořivojem z Přemyslovců, přijala v 9 století od arcibiskupa Metoděje na Velké Moravě křest a zasloužila se následně o zavádění křesťanství vČechách. S jejím životem jsou spojena zejména tři místa: Pšov (Mělník), Tetín a Praha. Její mučednická smrt měla velký význam pro naši kulturu, dala vzniknout nejstarším literárním útvarům - legendám. Ještě v 19. století se vyprávěly na Mělníce pověsti, které měly vztah k jejímu rodišti.

Jedna z nich se váže k místu, kde dnes stojí jí zasvěcený kostel. Tam prý na paloučku odpočívala, když jako křesťanka nebyla vpuštěna do tehdy ještě pohanského města. Trávník na tom místě býval potom i v zimě zelený. Další pověst jí klade do úst předpověď, že za setrvávání v pohanské modloslužbě se Mělník dočká životodárné vláhy v širém kraji vždy jako poslední. Památku svaté Ludmily připomíná na Mělníce kaple ve zdejším zámku, údajné místo jejího narození, a již zmíněný kostelík na Pražském předměstí, o jehož historii budou následující řádky.

Kostel (původně však byl zamýšlen špitál pro chudé lidi) byl postaven na místě domu, který věnovala i s přilehlou zahradou městu k jeho výstavbě roku 1583 zdejší

měšťanka Ludmila Mettelicová, vdova po prvním císařském rychtáři Hronu Divickém z Divic. Donátorka se uskutečnění svého záměru nedočkala, zemřela krátce před 22. červnem 1584.

Práce na stavbě kostela byly zahájeny ještě téhož roku a spěly poměrně rychle ke zdárnému dokončení tak, že v září 1585 mohl být kostel vysvěcen strýcem mělnického děkana Martina Píseckého, Ondřejem Píseckým z Dúbravic.

Za třicetileté války (1618 1648) zničili Švédové, kteří se roku 1639 zmocnili Mělníka, Pražské předměstí a s ním i kostel sv. Ludmily. Teprve roku 1673 bylo přikročeno k jeho obnově pod vedením Francesca Cerasolly, stavitele a měšťana města Mladé Boleslavi. V 1675 byl na obnovenou sanktusovou věžičku vsazen do hrotnice konečně kříž, čímž byla zevně oprava dokončena. Uvnitř kostela ještě chyběla cihelná dlažba, lavice a snad i další zařízení. K dokončení interiéru kostela došlo teprve na naléhání tehdejšího mělnického děkana Václava Aloise Skobise roku 1683. Tehdy byl také kostel se svolením biskupa Jaroslava Františka Sternberga 8. listopadu výše uvedeným děkanem vysvěcen.

Velké prodlení při uvádění této stavby vživot lze vysvětlit nejen důsledky třicetileté války, ale též morovou epidemií, která se v roce 1680 nevyhnula ani Mělníku, a několika požáry města (1646, 1652) zejména však dvěma ohni v 1681 (5. května a 8. července).

Tehdy pravděpodobně měl kostel kromě věžičky nad presbytářem (sanktusky) ještě věž pro dva větší zvony, které přečkaly zkázu kostela. Až roku 1754 (možná i později) byl neznámým mistrem tesařem, o němž víme jen to, že dostal za svou práci 35 zlatých a půl sudu vína, postaven přístavek k lodi kostela pro zvonové stolice. Tento přístavek byl stržen při restaurování kostela roku 1906. K umístění dvou zvonů, z nichž se dosud zachoval pouze větší (dílo Brikcího z Cimperka) datovaný rokem 1598, sloužila pravděpodobně v minulosti izolovaně stojící zvonice. Její spodní část byla používána jako kostnice. Tato stavba byla odstraněna roku 1828 při rozšiřování hřbitova. Kostel sv. Ludmily byl v archivních pramenech veden jako pohřební. Tuto funkci plnil pravděpodobně od svého vzniku až do sedmdesátých let 20. století, kdy byly pohřební průvody vypravované odsud na obecní hřbitov sv. Václava na Pražské ulici, zapovězeny.
Již v 18. století byl původní dřevěný záklopový strop kostela ve špatném stavu, a proto bylo rozhodnuto (jistě též v souladu s tereziánským nařízením zakazujícím stavby dřevěných stropů, častých příčin ohňů) o jeho snesení a opatření lodi kostela valenou klenbou s lunetami. Došlo k tomu roku 1789. Za tím účelem musely být obvodové zdi lodi posíleny nově přizděnými vnitřními pilíři. Toto řešení se později ukázalo nedostatečným (pilíře nebyly schopny zabezpečit těžkou klenbu) a vedlo opět k havarijnímu stavu kostela, zvláště když o stavbu nebylo řádně pečováno a střecha postrádala nejeden šindel. K zhoršení stavu přispěla i skutečnost, že hřbitov u kostela sv. Ludmily přestal roku 1880 sloužit svému účelu a byl dán do klidu. Sakristie zchátrala, zvonice zpustla a konečně prasklo i klenutí lodě, takže byla ohrožena bezpečnost návštěvníků. Proto byl roku 1895 kostel uzavřen a pohřby z města byly vypravovány z prostoru mezi dvěma pilíři vrat vchodu na hřbitov nesoucími empírové vázy. Pouze kněz směl vstoupit do sakristie za účelem převléknutí. Na jaře 1896 roku shlédla kostel komise a na základě jejích pokynů byl objednán restaurační plán. K dohotovení však došlo z různých příčin až roku 1899 a ke schválení místodržitelstvím v  roce 1903 - sedm let po komisi, která zjišťovala na místě stav věcí.
Dne 5. června 1906 byla skutečně přestavba zahájena. Nejméně se dotkla sakristie a polygonálně zakončeného presbytáře, na němž bylo pouze zvětšeno segmentem zakončené okno. V lodi byla okna upravena stejným způsobem a jejich počet byl zvýšen o jedno na pět. Strop lodi byl řešen jako dřevěný záklopový. Návrh konzervátora Antonína Wiehla na postavení nové izolované věže u kostela sv. Ludmily spolu s rozpočtem vzala městská rada na vědomí dne 9. července, č. j. 3277. Cituji: „Vzalo se s pochvalou na vědomí, s přáním, aby podstavec byl o 50 cm vyšší, vchod doň ze zadu a věž situována naproti vratům.“ Dne 16. července byla legalizována stavební smlouva mezi proboštem a stavitelem Karlem Novákem, v níž se stavitel zavazuje do 31. října stavbu kostela sv. Ludmily dokončit a za ní po dobu 3 let ode dne kolaudace počínaje garantovati (ručiti). Pan probošt pak po bezvadné kolaudaci vyplatí panu Karlu Novákovi 90 % jeho pohledávky, ostatních 10 % teprve potom, když po uplynutí tří let při „superkolaudaci“ nebudou shledány žádné vady či nedostatky.

Jelikož stará zvonice byla v přímém spojení s kostelem a byl z ní také přístup na půdu kostela, což nová zvonice přirozeně neumožňovala, byl pro přístup na kruchtu a na půdu postaven zvláštní věžovitý přístavek s točitým schodištěm. Do nové dřevěné zvonice zhotovené podle návrhu architekta Antonína Wiehla byl zavěšen Brikcího zvon z roku 1598. Druhý zvon, přelitý roku 1822 zvonařem Karlem Belmannem v Praze byl rekvírován v první světové válce.
Výstavbou nové věže a nového přístupu na kůr a půdu stoupl ovšem původní rozpočet 19.967 K 68 hal. na 27.192 K a v tom nebylo započítáno vnitřní zařízení. Tím se zcela vyčerpaly všechny úspory uložené v mělnické spořitelně, a proto byla zahájena sbírka, kterou vykonalo pět párů mělnických dam. Ta vynesla částku 1.593, 98 K. Nemalou částkou přispěli na obnovu kostela sv. Ludmily též liberečtí Češi, kteří s láskou vzpomínali na svého bývalého kaplana Josefa Bernata, jediného českého kněze v německém prostředí.  
Benedikace (posvěcení) kostela se konala dne 15. září 1907. Za připomínku stojí též tehdy nově provedená výzdoba interiéru. Malbu provedli pražští umělci Antonín Urban a Otakar Skůček (figurální část).
Nejstarší památkou v interiéru kostela je mramorový náhrobník z 1599, který označoval místo posledního odpočinku rodiny mělnického měšťana Sixta Dvorského. Při přestavbě kostela byl vztyčen a stojí vedle hlavního vchodu, který se otvírá z Pražské ulice. Dva oltáře, oba s námětem ze života sv. Ludmily, tvořily spolu s kazatelnou z 1699 jednoduchou výzdobu kostela. Na dřevěné kruchtě byly instalovány menší varhany, které údajně původně patřily kostelíku sv. Jana Nepomuckého na Chloumku. Po opravě v 1906 plnil kostel opět funkci místa posledního rozloučení se zemřelými. Od roku 1910 se zde však také konaly nedělní bohoslužby pro studenty nově založeného komunálního gymnázia (pozdější Státní reálné gymnasium v Mělníku). Sloužil je profesor náboženství a německého jazyka na zmíněném ústavu P. Václav Koníček. Na zdejším kůru zasedal za hrací pult varhan student gymnázia Jaroslav Krombholc, pozdější šéfdirigent opery Národního divadla v Praze.
Pověstný zub času pracoval nemilosrdně na kostele sv. Ludmily i v dalším období. Střecha krytá prejzovou krytinou byla silně porušena, velká část jí chyběla a stávající byla z velké části uvolněna. Fasáda zdí kostela byla opadaná, okapní žlaby zcela prorezivělé. Na výzvu litoměřického biskupa msgre Štěpána Trochty byla za pomoci věřících zahájena generální oprava. Hlavní práce začaly 10. května a celá akce byla skončena 10. srpna 1969. Stavební dozor měl ing. Karel Timich, celou opravu zajišťoval administrátor P. Václav Sikyta.
MěNV Mělník obstaral nedlouho potom (1970) obnovu pláště dřevěné zvonice u kostela. O dvacet let později (1990) byla sanktusní věž nad presbytářem opatřena měděným plechem místo dosavadního zkorodovaného pozinkovaného a do makovice věže vložen pamětní zápis. Pro nedostatek kvalitní krytiny byla střecha pokryta betonovými prejzy, což se uskutečnilo za pomoci salesiánské mládeže. V té době působili na Mělníce salesiáni v čele s P. Jozefem Kujanem. V interiéru kostela byla přitom vyměněna elektrická instalace dimenzovaná tak, aby bylo možno kostel temperovat elektrickým vytápěním. Kostel sv. Ludmily má podlahu pod úrovní okolního terénu, a proto již při restauraci v roce 1906 byl na jižní straně lodi vybudován odvzdušňovací kanál. Ačkoliv byl při dalších opravách obnovován, vlhnutí zdí nezabránil, a proto provedla odborná firma Dealqual celkovou injektáž obvodových zdí proti vlhku a jeho vzlínání. V nejnovější době se dočkala celkové obnovy šindelového pláště také dřevěná zvonice u kostela. Stalo se tak v letech 2004 a 2005.
V současné době probíhá oprava kamenného podstavce zvonice. Finančně jsou opravy zajišťovány z prostředků Římskokatolické farnosti
Proboštství Mělník, z Programu regenerace městských památkových zón, Středočeského kraje, města Mělník a Mělnického osvětového a okrašlovacího spolku.

František Purš

© Misionáří Saletini
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky